Michaela Martínková, syn Vojtěch (6 měsíců)

Odkud jste přijeli?

My jsme z Prahy 9, takže to nemáme daleko. Možná kdybychom bydleli 200 km od Prahy, tak si nejsem jistá, zda bychom tak často zvládali do centra jezdit. Na první vyšetřující návštěvu bychom určitě přijeli odkudkoliv. Skutečnost je bohužel taková, že podobných center, která se specializují na malé a „zdravé děti“, je po republice málo. A těch skutečně dobrých ještě méně.

Z jakého důvodu jste začala hledat pro Vojtu fyzioterapeutickou péči?
Bylo to v době, kdy se mi zdálo, že když Vojtíšek leží na bříšku, dává hlavičku pouze na jednu stranu. Tehdy mu byl asi měsíc a půl. Nezdálo se mi to, tak jsem se ho snažila různými podněty přimět k otočení, což se mu nechtělo. Tak jsem si říkala, že to asi není v pořádku a chtěla jsem se s někým poradit.

Kolik bylo synovi, když jste poprvé přišli?
Bylo to asi 14 dní před tříměsíční prohlídkou u dětské lékařky. Předtím jsem hledala na internetu, ale žádná podobná centra jsem nenašla. Musím podotknout, že jsem měla možná vůči ostatním maminkám tu výhodu, že jsem se při studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu, obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených, setkala s mnoha lékaři a rehabilitačními pracovníky a hlavně s jedním panem magistrem, který nám přednášel kineziologii. Pan magistr nám tehdy říkal, jak je důležité, aby dětem v porodnici bylo provedeno kineziologické vyšetření. Proto jsem věděla, že existuje vyšetření, které může nastartovat nebo zkontrolovat fungování pohybových systémů, ale také jsem věděla, že se to obecně nedělá.

Jak jste centrum Avete Omne objevila?
Při hledání na internetu jsem našla pouze stránky s informacemi o Vojtově metodě určené dětem s postižením. Pro zdravé děti nebo pro preventivní vyšetření toho moc nebylo, až jsem narazila na stránky Avete Omne. A shodou okolností tehdy pan doktor Rychnovský mluvil v pořadu Sama doma. Takže se vše tak hezky spojilo, zavolala jsem do centra a objednala nás.

Co se dělo dál?
Po důkladném vyšetření jsme se dozvěděli, že Vojtíšek má skutečně problém s otáčením hlavičky na jednu stranu, a začali jsme se cvičením. Kdybychom vše nechali být, časem by Vojta tu hlavičku na druhou stranu otočil, ale zároveň by si vypěstoval nesprávné hybné stereotypy (některé svaly by přetěžoval a jiné nezapojoval), a tím vším by už trpěl a byl limitovaný po celý život. Protože patřím ke generaci, u které se nic takového neřešilo, mám skoliózu, a kvůli ní ploché nohy a další problémy, chodila jsem na ZTV (Zvláštní tělesnou výchovu) a nosila vložky do bot, ale napravit už nic nešlo. Věděla jsem, že tohle u svého dítěte prostě nechci. Chtěla jsem mu dát šanci správně nastartovat a zafixovat hybné stereotypy.

Byla byste pro, aby se stejně jako na kontrolu s kyčlemi chodilo i na preventivní prohlídku k fyzioterapeutovi?
Určitě. Podle mého názoru a na základě osobní zkušenosti to je velmi důležité hned z několika důvodů. Pokud miminko nevykazuje výraznou odchylku hybnosti, nemají rodiče – laici možnost poznat, že je něco špatně. Po porodu jsou rodiče šťastni, že mají zdravé miminko. Spoléháte na svého pediatra, že zjistí, pokud je něco špatně. Pro něj však tato oblast není důležitá a nejspíš ani nemá šanci velmi malé odchylky pohybů rozpoznat – není specialista. A když už pediatr miminko někam pošle, tak nejprve na neurologii, a odtud teprve putuje k fyzioterapeutovi. Objednací lhůty jsou velmi dlouhé, což je špatné, protože v případě problému je včasný začátek cvičení rozhodující pro úplnou nápravu. Tuto skutečnost v centru Avete Omne dobře vědí a rodiče s dětmi jsou objednáni k vyšetření ve velmi krátké době. V neposlední řadě zde hraje roli též finanční stránka. Ne každá rodina si může dovolit platit poměrně dlouhou dobu návštěvy v centru. Pokud by se začalo preventivně chodit k fyzioterapeutovi, tak by se na úhradě podílely i zdravotní pojišťovny. Tak by to mělo být. Ještě bych chtěla zmínit jednu věc. Vojtova metoda má u nás v tuhle chvíli nálepku „cvičení pro postižené děti“. Když někomu řeknu, že se synem cvičím „vojtovku“, tak se diví – ale proč, vždyť je dítě v pořádku? I maminky, se kterými se setkávám, říkají, že to nevadí, že můj syn (dcera) ještě tohle nedělají, oni to doženou, třeba za týden za dva. Ovšem nezáleží zas tak na tom, kdy to udělají, ale aby to provedli správně. Takže si myslím, že je důležité, aby se rodiče dozvěděli, že „vojtovka“ není pouze pro postižené, ale je to moc dobrá věc pro všechny děti, pro jejich budoucnost a správný vývoj.

Za rozhovor děkuje Jana Vaňátková.